Jdi na obsah Jdi na menu
 

Francie jako časovaná bomba Evropy

 

  • Historický dluh a rozpočet: Francie hospodaří s rozpočtovým schodkem a žije na dluh nepřetržitě od roku [00:20] 1974. Státní dluh nyní dosahuje mnohonásobku maďarského HDP a úroky z něj ukrajují obrovskou část rozpočtu – [00:46] na samotné splácení úroků stát vydává více peněz než na platy učitelů a provoz škol dohromady.

  • Vysoké daně, ale ještě vyšší výdaje: Francie má jedny z nejvyšších daní v rozvinutém světě (vybere přibližně [03:33] 43 EUR na každých 100 EUR HDP), ale zároveň patří k největším utrácejícím státům v EU ([05:01] zhruba třetinu hospodářského výkonu spolknou sociální výdaje, hlavně důchody a zdravotnictví).

  • Záviděný sociální model: Francouzi se těší vysoké životní úrovni, [05:21] průměrný čistý důchod činí okolo 1540 EUR (přes 560 000 HUF), pracovní týden je oficiálně 35 hodin [06:53] a zaměstnanci mají nárok na 5 týdnů placené dovolené.

  • Kořeny v roce 1944 („Šťastné dny“): Moderní sociální systém a průběžný penzijní systém [09:37] vznikly na základě poválečného programu z března 1944. V éře tzv. slavné třicítky ([12:12] 1949–1974) systém fungoval skvěle díky obrovskému ekonomickému růstu, nízké nezaměstnanosti a silné poválečné generaci (baby boom).

  • Fenomén „vetujícího lidu“: Od roku 1968 ([18:06]) se v zemi silně projevuje tradice masových protestů a stávek. Jakmile se vláda pokusí sáhnout do sociálních jistot nebo důchodů, lidé vyjdou do ulic a reformy efektivně „vetují“.

  • Konec levných úvěrů: Po zavedení eura [24:41] a v období nulových sazeb mohl stát beztrestně financovat schodky dluhem. Po roce [27:35] 2022 však úrokové sazby prudce vzrostly, což francouzský rozpočet extrémně zatížilo.

  • Aktuální krize a protesty: Země čelí politické nestabilitě, zmrazeným mzdám státních zaměstnanců [00:59] a nedostatku učitelů v tisícovkách škol [01:08], což vyvolalo vlnu demonstrací a protestů s účastí přes půl milionu lidí.

 

 

Srovnání českého modelu s tím francouzským ukazuje několik zásadních paralel i rozdílů. Zatímco Francie se potýká s hlubokým strukturálním deficitem a obřími sociálními závazky už po desetiletí, Česká republika čelí tlaku na rostoucí schodky v důsledku politiky, která upřednostňuje masivní výdaje a rozvolňování rozpočtových pravidel (včetně schodků blížících se ke 389 miliardám korun).

Zde je hlavní srovnání a rizika toho, kam může takový vývoj Česko dovést:

1. Kde se oba modely podobají (Rizika a trendy)

  • Trvalé žití na dluh: Stejně jako francouzská vláda v minulosti spoléhala na to, že dluhy „nějak dopadnou“, i v českém prostředí se schodky státního rozpočtu staly chronickým jevem, který se nedaří smysluplně uzařovat.

  • Rostoucí náklady na obsluhu dluhu: S tím, jak narůstá celkový státní dluh (v Česku mířící ke 4 bilionům korun), rostou i výdaje na úroky. Tyto peníze pak chybí jinde – například na investice do infrastruktury, vědy nebo modernizace školství.

  • Politický cyklus a neochota šetřit: Ve Francii reformy narážejí na odpor ulice („vetující lid“). V Česku zase narážejí na politickou nepopulárnost jakýchkoliv úsporných opatření, protože zvyšování daní nebo osekávání výdajů stojí politické body ve volbách.

2. V čem se liší (Francouzský varovný příklad pro Česko)

  • Struktura výdajů: Francie dává obrovské peníze na štědrý penzijní systém (kde lidé odcházejí do důchodu dříve a pobírají vysoké penze) a na rozsáhlý sociální stát. Česko má naproti tomu velký podíl mandatorních (zákonných) výdajů spojených s demografickým stárnutím a valorizacemi penzí, ale celková úroveň sociálního zabezpečení a čistých příjmů penzistů vůči průměrné mzdě je nižší.

  • Úvěrová důvěra a reakce trhů: Francie je ekonomický obr, ale její dluh přesahující 110 % HDP a schodky nad 5 % HDP vedou k tomu, že si dnes na trzích půjčuje dráž než některé menší státy (dokonce za horších podmínek než kdysi krizí otřesené Řecko). Česko se zatím drží na lepší úvěrové ratingové pozici, avšak s každým dalším bilionem dluhu se přibližuje k bodu, kdy investoři začnou požadovat výrazně vyšší rizikovou přirážku (úroky).

Kam může Česko dojít, pokud tento trend bude pokračovat?

  1. Dopad na rating a drahé půjčky: Pokud státní dluh poroste bez strukturálních reforem, ratingové agentury mohou Česku zhoršit hodnocení. Stát pak bude za půjčky platit mnohem vyšší úroky, což díru v rozpočtu ještě prohloubí.

  2. Udušení investic: Na provoz státu a splácení dluhů padne tolik peněz, že nezbydou prostředky na rozvoj – na stavbu dálnic, digitalizaci, podporu moderních technologií nebo transformaci energetiky.

  3. Nutnost bolestivých nouzových řezů: Francie nakonec dříve či později bude muset sáhnout k brutálním škrtům pod tlakem Evropské unie nebo finančních trhů. Pokud Česko včas nezastaví růst schodků, hrozí, že v budoucnu bude muset provést mnohem razantnější a sociálně bolestivější konsolidaci (neočekávané zvyšování daní a zmrazování výdajů za nouzových podmínek).

 

Porovnání celkového daňového zatížení a výběru daní v České republice s průměrem Evropské unie ukazuje několik zásadních odlišností. Zatímco v celkovém objemu vybraných daní (v poměru k HDP) Česko výrazně zaostává, struktura toho, odkud peníze plynou, je v mnoha ohledech problematická.

1. Celkový objem výběru daní (Daňová kvóta)

  • Evropský průměr: Celkové daňové zatížení a odvody (včetně sociálního a zdravotního pojištění) se v zemích EU pohybují průměrně kolem 40 až 42 % HDP (v závislosti na metodice a konkrétním státu, přičemž skandinávské země či Francie dosahují hodnot nad 43–45 %).

  • Česká republika: Česko se dlouhodobě drží pod průměrem EU. Celkový výběr daní a odvodů dosahuje zhruba 34 % HDP [1.1.4].

  • Rozdíl v praxi: V porovnání s průměrem EU vybírá Česko na daních v poměru k HDP o stovky miliard korun méně (podle aktuálních analýz jde o desítky až stovky miliard Kč ročně) [1.1.4]. Patříme tak mezi země s třetím nejnižším daňovým výběrem v rámci unijních zemí OECD (hned vedle Irska či Litvy) [1.1.4].